V mezinárodně proslulé vzdělávací instituci v Japonsku TIGA – Toyama City Institute of Glass Art již třicet let pedagogicky působí na místech profesorů čeští sklářští umělci.

Tojama (anglicky Toyama, japonsky 富山市), hlavní město stejnojmenné prefektury, leží na japonském ostrově Honšú u západního mořského pobřeží. Hned za metropolí se zvedají vysoké hory, v nichž se poměrně nedaleko – kolem 80 km vzdušnou čarou – nachází Čechům díky olympijskému vítězství v hokeji dobře známé centrum sousední prefektury Nagano. Představitelé Tojamy v osmdesátých letech hledali, čím by své město pozvedli, odlišili a zvýraznili vůči jiným. Nakonec zvolili navázání na zaniklou místní výrobu farmaceutického skla. Nevrátili se však k tovární produkci, ale obrátili svou pozornost k vizuálně atraktivnímu uměleckému sklu, přičemž zajisté pozitivně zapůsobil značný ohlas mezinárodní sklářské soutěže opakovaně pořádané v blízké Kanazawě. Rozhodnutí opřít novodobou prestiž města Tojamy právě o sklo se ukázalo moudrým a prozíravým.

Splnit cíl založit sklářský vzdělávací institut a dát mu lákavý program se podařilo v roce 1991, ale nezůstalo jen u něho. Návštěvníci a obyvatelé zhruba čtyřsettisícového města dnes potkávají sklo i v ulicích díky trvalé instalaci desítek vitrín obsahujících skleněné objekty. K zásadní události došlo v roce 2015 otevřením Toyama Glass Art Musea. Vznikla pro něj budova podle návrhu proslulého japonského architekta Kenga Kumy propojující vnější chladně moderní high-tech vzhled s fascinující tradiční dřevěnou strukturou nacházející se uvnitř. Muzeum vlastní pozoruhodnou veřejnou sbírku mezinárodního sklářského umění včetně početného českého a pořádá nejen výstavy (např. již několik samostatných prezentací českých umělců, mj. legendární autorské dvojice Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová), ale i trienální soutěž Toyama International Glass Exhibition.

Vedení tojamské školy svěřilo hned v počátcích řízení výtvarné a řemeslné práce se žhavým sklem v huti Američanům a obor skla broušeného a rytého zase Čechům. Podle tohoto rozdělení bývají ostatně obě velmoci uměleckého skla obecně vnímány sklářskou komunitou. K výběru došlo též na základě prestiže, kterou si české tzv. ateliérové sklo drží od konce padesátých, a to americké od šedesátých let minulého století. Škola roku 1991 ke spolupráci přizvala českého profesora Vladimira Kleina, a jelikož se plně osvědčil, mohli na něj po jeho čtyřech letech působení postupně navázat František Janák (1995–1997), Josef Marek (1997–2000), Pavel Mrkus (2000–2004), Pavel Trnka (2004–2008), Lada Semecká (2008–2012), Stanislav Müller (2012–2016), Václav Řezáč (2016–2019) a jako devátý v pořadí Jaroslav Šára.

Čeští výtvarníci si ze svých pracovních pobytů v Japonsku odnesli zajímavé a pro jejich tvorbu důležité a někdy i podstatné inspirace. Právě na jejich ozvuky se soustředí výstava Pozdravy z Tojamy. Vladimir Klein (*1950) pod japonskými dojmy proměnil kreativní ladění většiny své tvorby s tématy, jako jsou od té doby lampy, ryby a přírodní živly, k čemuž přidal originálně uchopenou sklářsko-sochařskou inovaci – sekání –, kterou používá dodnes. František Janák (*1951) se v Japonsku začal soustředit na techniku tavené plastiky, která mu otevřela nové možnosti výtvarného výrazu včetně vstupu barev. Z japonského pobytu, kde vznikla řada jeho děl, psal pro časopis Umění a řemesla vysoce poutavé, často také kritické reporty. Josef Marek (*1963) ve své tvorbě, dříve plné až drsných kontrastů, po návratu z Japonska jako by zromantičtěl, přidal barvy a někdy i měkčí kontury, objevil pro sebe například motiv kruhu. Pavel Mrkus (*1970) je umělcem, kterého v Japonsku zaujaly zenové zahrady, jejichž charakter přenášel do skleněných zrcadlených objektů z plochého a broušeného skla. Záhy ho ale pohltily videoart a opticko-zvukové instalace, na čemž měl jeho život na Dálném východě důležitý podíl. V tomto uměleckém oboru dosáhl značných úspěchů. Pavel Trnka (*1948) v Japonsku transponoval barvy, se kterými průběžně a dlouhodobě experimentuje a mistrně zachází ve skle, do abstraktních geometrických maleb. V bádání na téma barev prolínajícím se jeho výtvarnou sklářskou a malířskou činností pokračuje nadále. Lada Semecká (*1973) během japonského pobytu rozvinula svou mimořádnou výtvarnou citlivost. Změna životního rytmu ji tam dovedla k ještě jemnějšímu vnímání přírodních dějů, zvuků i ticha. Stanislav Müller (*1971) do Japonska přivedl zrcadlovou postavu – Mirror Mana, k jehož vzniku mu v polovině devadesátých let napomohly impulzy z japonských komiksů „manga“. Při autorově pobytu v Tojamě však performance Mirror Man získaly v přímém kontaktu obou kultur novou dimenzi. Václav Řezáč (*1977) v Tojamě zahájil naprosto unikátní a odvážné kombinování dvou zdánlivě nesourodých technik: sklo tavené ve formě a lité z hutní pánve. V takto vzniklých dílech se kontrastně střetly exaktní tvary s amorfně tekoucí materií. Novou techniku přenesl do České republiky a dále ji výtvarně rozvíjí. Jaroslav Šára (*1981), talentovaný výtvarník a rytec skla z Nového Boru, v Tojamě učí druhým rokem a teprve budoucnost ukáže, jak ho tato zkušenost výtvarně obohatí.

Obtíže spojené se střety s jinou mentalitou a společenskými zvyklostmi a způsoby, pevně danou hierarchií pracovních pozic, odlišnou organizací a rytmem práce českým profesorům v Japonsku vyvažuje nezměrná píle a cílevědomé odhodlání jejich tamních studentů. Musí je přitom učit volněji uvažovat, nenechat se svazovat zvyky a pravidly, snažit se vzbuzovat v nich chuť ve skle bez obav vyjadřovat jejich myšlenky a umět je přitom odlišovat od pouhých nápadů. Svým japonským studentům předali k dalšímu využití samozřejmě i znalost tradičních českých sklářských technologií a pohled na to, jak s nimi svébytně výtvarně nakládat. Navázali trvalá přátelství a spolupráci, přičemž svým příkladem umožnili řadě dalších umělců i kurátorů hostování, přednášení a vedení workshopů, ke kterým jsou z České republiky do Tojamy pravidelně zváni.

Devět českých umělců v Japonsku vytvořilo během let 1991–2021 důležitou, v mnoha ohledech naprosto mimořádnou a svým charakterem jedinečnou etapu vzájemného ovlivňování a prolínání umění Evropy a Dálného východu.

– Dr. Milan Hlaveš, kurátor výstavy

Vladimir Klein: Tóro / Japonská lampa, 2012
vodním paprskem řezané, broušené, leštěné, ryté optické sklo, 42×28×28 cm; majetek autora; foto Ondřej Kocourek

– dílo, v němž se působivě prolíná česká sklářská tradice s východní náboženskou spiritualitou

Vladimir Klein (Vladimír Klein), *1950, Komárno – Slovensko. Výtvarník a pedagog. Absolvent Střední průmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově (1965–1969, oddělení broušení skla) a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1969–1975, ateliér skla, prof. Stanislav Libenský). V letech 1977–1985 a 1990–1991 byl pedagogem výtvarníkem SUPŠ sklářské v Kamenickém Šenově v oddělení broušení skla, 1985–1990 ředitelem této školy. V období let 1991–1995 pedagogicky působil ve sklářském institutu TIGA v japonské Tojamě coby hostující profesor pro studené techniky. Mezi lety 1997–2005 byl vedoucím designérem podniku Crystalex v Novém Boru, kde se zabýval navrhováním sériově vyráběného užitkového a dekorativního skla např. pro kolekci Libera. Jako externí pedagog vedl kurzy v řadě zemí světa, kromě České republiky mj. v Belgii, Německu, Spojených státech amerických nebo Turecku. Je autorem broušených a dlátem tesaných plastik, v nichž kontrastují geometrické prvky s přírodními inspiracemi (kupř. Planeta vody, 2000). Obdržel za ně množství ocenění, rovněž od porot uměleckých soutěží pořádaných v Japonsku. Žije a pracuje v Novém Boru.

František Janák: Torso I, 1996
ve formě tavené, broušené sklo, 38×44×23 cm; majetek autora; autor dílo vytvořil během svého působení v Tojamě; foto Ondřej Kocourek

– krásné a tajemné ženství vyjádřené silně stylizovanou formou ozvláštněnou vlivy Dálného východu

František Janák, *1951, Havlíčkův Brod. Výtvarník a pedagog. Učil se brusičem skla v odborném učilišti n. p. Sklo Bohemia ve Světlé nad Sázavou (1966–1967), absolvoval Střední průmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově (1967–1971, oddělení broušení skla) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (1975–1981, ateliér skla, prof. Stanislav Libenský). V letech 1971–1972 byl brusičským mistrem v rafinerii Františkodol skláren Sklo Bohemia – Světlá nad Sázavou, 1972–1975 brusičem skla v družstvu Výtvarná řemesla v Praze, 1985–1988 a 1993–1995 výtvarníkem Ústavu bytové a oděvní kultury ÚBOK / Linea – ÚBOK. Působil jako hostující profesor pro studené sklářské techniky na Toyama City Institute of Glass Art (TIGA) v Japonsku (1995–1997), vyučoval v Institutu of Technology v Rochesteru ve státě New York (2000–2001) a na dalších početných místech Ameriky, Evropy a Asie. V letech 1998–2000 a 2003–2006 vedl oddělení broušení skla SUPŠ sklářské v Kamenickém Šenově, školu posléze vedl jako její ředitel (2006–2010) a vyučoval tam až do roku 2012. Je autorem broušených křišťálových plastik (např. Dolmen, 1982), plastik ze skla litého do forem a v posledním čtvrtstoletí objektů ze skla taveného ve formě. Náměty jeho děl bývají mj. torza ženských těl, architektonické útvary nebo lidské hlavy. Vytvořil několik realizací do architektury. Jako designér spolupracoval se sklářským průmyslem. Žije a pracuje na Vysočině.

Josef Marek: Beginning, 2019
ve formě tavené, broušené, leštěné, klihem štípané sklo, 65×30×10 cm; majetek autora; dílo zapůjčeno laskavostí Glasgalerie Stölting, Hamburk; foto Ondřej Kocourek

– téma oválu coby vyjádření nekonečného běhu událostí… použitý klíh vytrhal neobyčejnou silou svého smršťování z objektu kusy skla a vytvořil tím třpytivou hru světel

Josef Marek, *1963, Varnsdorf. Výtvarník a pedagog. Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově (1978–1982, oddělení broušení skla) a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1990–1996, ateliér skla v architektuře, prof. Marian Karel). Pracoval jako brusič ve sklárně Crystalex v Novém Boru (1982–1986) a poté sklo brousil a navrhoval v pražské dílně Ústředí uměleckých řemesel, kterou také vedl (1989–1990). V letech 1997–2000 coby hostující profesor pedagogicky působil ve sklářském institutu TIGA v japonské Tojamě se specializací na studené techniky. Věnuje se tvorbě tavených a broušených plastik, dříve také v kombinaci s čedičem nebo ocelovým plechem. Využívá též ploché sklo, trhání klihem a malbu. V jeho pracích často kontrastují leštěné plochy s hrubými povrchy. Žije a tvoří střídavě na Kypru a v České republice.

Pavel Mrkus: Kotoplay Box, 2014
video, objekt, dřevo, 18×12×16 cm; majetek autora; foto Ondřej Kocourek

– chrámový zvuk tradičního japonského nástroje koto navozuje jemnou, pro Japonsko charakteristickou duchovní atmosféru… počítačově manipulovaný obraz hráčky na koto se odráží v lakové černé vrstvě víka staré japonské krabičky

Pavel Mrkus, *1970, Mělník. Výtvarník a pedagog. Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově (SUPŠ; 1984–1988, oddělení broušení skla) a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (VŠUP; 1989–1995, ateliér skla, prof. Vladimír Kopecký), studoval teologii na Univerzitě Karlově v Praze (1998–2000). V letech 1994–1995 pedagogicky vedl oddělení broušení skla SUPŠ sklářské v Kamenickém Šenově, 1995–2000 byl asistentem v ateliéru skla VŠUP u prof. Kopeckého. V období let 2000–2004 vyučoval jako hostující profesor studené techniky ve sklářském institutu TIGA v japonské Tojamě, 2005–2008 byl asistentem v ateliéru digitálních médií Technické univerzity v Liberci. Na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem společně s doc. Danielem Hanzlíkem založil ateliér Time-Based Media (2008), od roku 2015 fakultu vede jako její děkan. Dříve využíval sklo k tvorbě instalací a objektů, např. v podobě broušených plastik nebo plochých pokovených talířů z tabulového skla s metalickými pískovanými obrazci, které se mihotavou iluzivní hrou blížily dílům op-artu a nezapřely též východní inspirace (In Between II, 2002). Již mnoho let se ale se značným ohlasem zabývá především počítačovým uměním a videoartem. Žije a pracuje v Rumburku a v Ústí nad Labem.

Pavel Trnka: Objekt z cyklu The Cosmic Touches, 2018
broušené, lepené, leptané, leštěné optické sklo, ø 27 cm; majetek autora; foto Ondřej Kocourek

– stejně tak jako mnohé jiné autorovy objekty i tento vyžaduje divákovu interakci… teprve přímá konfrontace se zapojením pozornosti a pohybu odhalí, co se v díle skrývá a jak překvapivě se proměňuje jeho barva z křišťálové do rudé… dílo bylo použito jako hlavní motiv na plakátech a dalších propagačních materiálech výstavy Pozdravy z Tojamy

Pavel Trnka, *1948, Poděbrady. Výtvarník a pedagog. Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě (1963–1967, oddělení broušení skla) a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1967–1973, ateliér skla, prof. Stanislav Libenský). Na počátku osmdesátých let tvořil objekty ve tvaru válce foukané z technického skla se zásahy hořákem (cyklus Nenádoby). Cyklus Vyrušené napětí zase obsahoval částečně destruované objekty z čirého bezbarvého skla. Od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Trnka systematicky věnuje tvorbě geometrických skladebných plastik z transparentního barevného skla (cyklus Spektrum), které jsou založeny na vstřebávání a míšení barev jednotlivých precizně broušených segmentů. S cyklem souvisí projekt Světlo, stín, čas (1997), v jehož rámci divák aktivně ovlivňoval podobu kinetických světelných dějů. Pavel Trnka je také autorem realizací pro architekturu, např. barevné světelné fontány u stanice Národní třída pražského metra (1986, nedochováno). Pedagogicky působil na SUPŠ sklářské v Kamenickém Šenově, kde výtvarně vedl oddělení broušení skla (2001–2003). V letech 2004–2008 byl hostujícím profesorem pro studené techniky ve sklářském institutu TIGA v japonské Tojamě. Kromě práce se sklem se rovněž věnuje geometrické malbě. Žije a pracuje v Praze.

Lada Semecká: Jak to zní III, 2018
litý čedič, bambus, plsť, provázek, sklo, olovo, instalace – variabilní rozměry, zvon v. 37, ø 58 cm; majetek autorky; foto Ondřej Kocourek

– zvony a další nástroje vytvořené z taveného čediče nebo skla mohou na výstavě Pozdravy z Tojamy návštěvníci rozeznít bambusovými tyčemi, plstěnou koulí nebo provázkovou špulkou… výsledkem je harmonická souhra neobvyklých ladných zvuků

Lada Semecká, *1973, Teplice. Výtvarnice a pedagožka. Absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově (1987–1991, oddělení rytí skla), studovala Institut výtvarné kultury v Ústí nad Labem (IVK UJEP – dnešní FUD; 1992–1994, ateliér skla, doc. Pavel Mizera), absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (1994–2000, ateliér skla, prof. Vladimír Kopecký) a v letech 2000–2008 byla lektorkou, posléze asistentkou v tomtéž ateliéru. Jako hostující profesorka pro studené techniky pedagogicky působila ve sklářském institutu TIGA v japonské Tojamě (2008–2012). Věnuje se ateliérové tvorbě skla: stavované vitrajové obrazy (Hora, 2000), devitrifikované nádoby, komorní přejímané broušené sklo, ryté sklo, sklo nebo čedič tavené ve formě atd. Ve svých pracích citlivě reflektuje přírodní podněty. V současnosti vyučuje výtvarnou přípravu na Fakultě umění a designu UJEP. Žije a pracuje v Teplicích a Ústí nad Labem.

Stanislav a Radka Müllerovi: Mirror Man, 2013–2016
video, stopáž 4:30 min.; majetek autorů; autoři dílo vytvořili během svého působení v Tojamě; film a foto Radka Müllerová

– Mirror Manovi vzhledová odlišnost přese všechnu jeho snahu zabraňuje žít běžný a, pokud možno, normální život; aniž by o to usiloval, stává se tak znepokojivě aktuální umělecko-sociologickou sondou

Stanislav Müller, *1971, Teplice. Výtvarník a pedagog. Absolvent Střední průmyslové školy sklářské v Železném Brodě (1986–1990, oddělení hutního tvarování skla) a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1991–1997, ateliér skla, prof. Vladimír Kopecký). V letech 1997–1999 působil jako designér a mistr sklářské dílny v Design Centru v Ohno v Japonsku. Je autorem foukaných, lepených plastik (Black Glass Dog, 2000), broušených, lepených polidštěných robotů (Off Mode, 2004) nebo vodním paprskem z tabulového skla vyřezaných siluet manažerů s ironickým podtextem (Transparentní team, 2007). Navrhuje také užitkové a dekorativní sklo. Je známý především performancemi a videi využívajícími oděvy z kousků zrcadel, ve kterých vystupuje postava Mirror Mana (od roku 1996). Na některých projektech zejména z oblasti videoartu spolupracuje se svou manželkou Radkou Müllerovou, *1974, absolventkou pražské Akademie výtvarných umění. V období let 2006–2012 Stanislav Müller působil jako malíř velkoformátových scénických výprav a scénograf v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem a 2012–2016 coby hostující profesor pro studené techniky ve sklářském institutu TIGA v japonské Tojamě.

Václav Řezáč: Pink, 2018
ve formě tavené, broušené, na huti lité sklo, ø 83 cm; majetek autora; autor dílo vytvořil během svého působení v Tojamě; foto Ondřej Kocourek

– technologicky naprosto unikátní spojení skla taveného ve formě a skla litého přímo z pánve sklářské pece, které je plné živého napětí a příkrých kontrastů

Václav Řezáč, *1977, Planá u Mariánských Lázní. Výtvarník, pedagog a manažer. Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě (1991–1995, oddělení hutního tvarování skla) a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1995–2001, ateliér skla, prof. Vladimír Kopecký). K jeho tvorbě náleží mj. foukané propískované vázy (Průhledy, 2003) a další objekty. Sklo využil také v performancích a konceptuálních instalacích. Působil jako ředitel Nadačního fondu Martina Bubera na podporu vzdělanosti, poté jako manažer ve sklářské firmě Lhotský v Pelechově u Železného Brodu (2006–2016). V období let 2016–2019 jako hostující profesor vyučoval studené techniky ve sklářském institutu TIGA v japonské Tojamě. Nyní je pedagogem v oboru skla Technické univerzity v Liberci s ateliéry v Jablonci nad Nisou.

Jaroslav Šára: Leo viridis, 2021
ve formě tavené, broušené, leštěné, ryté, kolorované sklo, beton, 27×12×18 cm; majetek autora; autor dílo vytvořil pro výstavu konanou v Museu skla Portheimka během svého současného působení v Tojamě; foto Ondřej Kocourek

– leo viridis (z latiny: zelený lev) je tajemná alchymistická substance, mocné rozpouštědlo s různorodou škálou vysvětlení svého významu; jeho pomocí se prý dá extrahovat zlato (výklad z chemického náhledu), symbolizuje proces fotosyntézy (přírodopisný pohled), může vyvolat destruktivní jednání (lidské hledisko), když však zelený lev sežere slunce v člověku na vyšší duchovní cestě (např. v alchymistovi), očistí tuto osobu a ta se stane „duchovně zlatou“

Jaroslav Šára, *1981, Varnsdorf. Výtvarník, pedagog a rytec skla. Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově (1995–1999, oddělení rytí skla), Vyšší odborné školy v Novém Boru (1999–2002, rytí skla) a Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (2002–2009, ateliér přírodních materiálů, prof. Jaroslav Prášil). Je autorem objektů inovativním způsobem využívajících rytinu ve skle. Je činný v rámci sdružení sklářských řemeslníků Kolektiv v Novém Boru (od roku 2012). Spolupracuje s mnoha sklářskými firmami a výtvarníky. Vedl kurzy rytiny či absolvoval umělecké rezidentury v České republice, Spojených státech amerických, Německu, Nizozemsku, Francii, Rumunsku a Portugalsku. Od roku 2019 je hostujícím profesorem pro studené techniky ve sklářském institutu TIGA v japonské Tojamě.